Vanoce

Josefe, co je s tebou? Celé dny skoro nepromluvíš, většinu času trávíš prací, jako bys před něčím utíkal, posteskne si Maria.

To se ti jenom zdá, chlácholí ji muž,,, Nemohu ti přece říci, přesvědčuje sám sebe v duchu, že od okamžiku, kdy jsem uvěřil Andělu Páně, je strach mým každodenním společníkem…Narodí se nám dítě, které jsem nezplodil, ale přesto mu budu otcem. Budu otcem Božímu Synu, já, obyčejný tesař. Co za budoucnost mu nabídnu? Jak ho zabezpečím? Budu ho vůbec umět vychovat? Jak se vlastně vychovává Boží Syn? Už to není vůbec legrace chodit s tebou na trh, zlobí se žertem Maria. Odkládá košík s ovocem na stůl a ztěžka dosedá…Je tě všude plno, obhlíží svoje objemné břicho. Ták, hrát vy sis chtěl, směje se, když vidí a cítí jak se ji na pravé straně břicha vyboulil obrys nožičky. Zatlačí ji a po chvíli se objevuje zase kousek vedle. Takhle bychom e mohli honit donekonečna, a to nejde. Čeká nás, můj milý dlouhá cesta a při tobě musíš být v bříšku klidný, rozumíš?

DALEKO DO MĚSTA DAVIDOVA

Jaká dlouhá cesta? Ptá se nechápavě Josef, který stojí už nějakou chvíli v místnosti a tiše sleduje Mariin monolog…

Dnes dávali na trhu ve známost nařízení císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu… Všichni musí jít do svého rodného města, aby se dali zapsat. Milý Josefe, musíme do Judska, do Davidova města, abychom se tam zapsali i my.

To nepřichází v úvahu. V tvém stavu cestovat takovou dálku je nemožné. Vždyť už se blíží čas porodu. Co když to na tebe přijde po cestě někde v pustině? Cloumá Josefem spravedlivý hněv. Neboj se všechno dobře dopadne, uvidíš. My jsme silní , my to zvládneme, slíbila Maria. Josef však jakoby ji ani neslyšel, pln obav chodí po místnosti sem a tam. Ovšem když se do Betléma nedostavíme, mohlo by být zle. Celou tu cestu ale Maria na oslu nemůže zvládnout. Kdyby aspoň byla nějaká kára nebo vůz, aby cestovala pohodlněji, uvažuje. Marie, běž si odpočinout, já zkusím obejít Nazaret a obstarat  povoz. Nečekej na mě, líbá ji na čelo a mizí ve tmě. Domů se Josef vrátil před půlnocí. Z toho, jak ztěžka usedl, Maria pochopila, že pořídil. Ti který by mu půjčily jsou na tom hůř než my – sami by potřebovali. A ti, kteří žijí v blahobytu, zase nepůjčí…

OBYČEJNÝ CHLÉV?

Cesta byla dlouhá a vyčerpávající. Josef bedlivě sledoval, každý krok osla i sebemenší Mariin pohyb. Neuniklo mu, jak je bledá a unavená. Dopadne všechno dobře? Bože, vyvolil sis mne pro tento těžký úkol. Tak málo rozumím tvým plánům, ale věřím ti. Neopusť Nás.  Modlil se tiše v těžkých chvílích. O Boží pomoc v duchu prosila i Maria. Cítila, že se její hodina blíží. Záda ji bolela k nesnesení a nohy natékaly. Konečně. Jsme před branami, Betlém, oddechla si v duchu. Že je tady ale rušno, tolik národa. Nebudeme se nikde zdržovat, rychle najdeme nějaké útulné místo, kde si konečně odpočinete tedy vlastně odpočinete. Snažil se vtipkovat Josef. Maria se silou vůle pousmála. Musím být klidná, hlavně nedát na sobě nic znát, abych Josefa ještě víc nevystrašila, přesvědčovala samu sebe.Žádné volné lůžko nemáme, běžte si hledat nocleh někde jinde. Slyšeli mnohokrát. To je nápad, chtějí někde hlavu složit, copak nevíte, že je sčítání a Betlém je narván až po strop? Hartusil hospodský, který u ten den odbýval mnoho pocestných. Uviděl však, že žena postávající za mužem, který se dobýval do hostince, je v radostném očekávání. Možná by se našlo místo ve chlévě. Zve nakonec oba pocestné dál. Mezi dobytkem, volem, kravkou, oslátkem – nakonec skutečně najde mladá dvojice své útočiště. Celý Betlém  i jeden zapomenutý chlév se ponoří do tmy noci. Do posvátné noci, ve které se Marii narodí Boží syn. Dostane jméno Emanuel. TO znamená „Bůh s námi“. Přijde ke všem i těm neposlednějším – a už je nikdy neopustí.

V NAZARETU SE OTEVŘEL ADVENT DO LIDSKÝCH DĚJIN.

Stojíme na kopci nad městem, možná nedaleko od místa, kde se odehrával známý příběh z Lukášova evangelia. A vedli jej až na sráz vrchu, na kterém bylo jejich město postaveno, aby ho srazili dolů. Hluboko pod námi je dnes veliké a krásné město Nazaret, v překladu to ne náhodou znamená květ. A uprostřed něj se jako obrovský klenot tyčí chrám Zvěstování. Postavený je nad místem, kde se před dvěma tisíci let otevřel advent ne jednoho jediného roku, ale celých lidských dějin.

Tehdy to bylo maličké, nevýznamné místo, kde si lidé k bydlení přizpůsobovali jeskyně. Původně antická usedlost, kde se svými blízkými žila Panna Maria, už byla dávno zničena. Ale její jeskynní část naštěstí zůstala do dnešních dnů. Tohle místo je opravdu autentické, říká náš průvodce P. Martin Mojžíš. V Nazaretě po staletí žila malá židovsko křesťanská komunita, nazaréni. Říkali si bratři páně. Jejich první hlavou byl údajně apoštol Juda Tadeáš. Poznatky, o kterých hovořila církevní tradice, nedávno prokázali i archeologové – nalezli řadu pozoruhodných věcí. Nazaréni místa Mariina a později Ježíšova mladí pečlivě střežili a v prvním příhodném okamžiku zde vybudovali kostelík, mnohokrát potom přestavěný.

TADY SE SLOVO STALO TĚLE

Chudičké Mariino obydli kontrastuje s velikostí baziliky. Na malém oltáři uprostřed Jeskynní místnosti je od roku 1600 nápis : verbum čáro hic faktum est  – tady se slovo stalo tělem. Poutníci si navzájem sdělují své dojmy, jak silné okamžiky právě zde zažili. Pro mnohé to je snad nejsilnější zážitek v celé svaté zemi. Po turistickém mumraji v přelidněných ulicích i chrámech starého Jeruzaléma, Betléma, Haify i dalších míst najednou tichý mír, šeptá Václav, jeden z poutníků, před vraty chrámu. Pravdou je, že uvnitř se skutečně nikdo netlačí, nepobíhá, nemluví. Platí tu přísně ticho, i noční bohoslužba pro skupinu Francouzů je sloužena jen polohlasně. Z mnoha zlaných míst je průhledy vidět do jeskyně, všude klečí či sedí meditující skupiny.

Poselství adventu
lze shrnout do několika slov:
Čekání
Přijde,
Přišel,
Přichází -
- Bůh, který nás miluje.

 

Spasitel a zachránce lidí, Ježíš Kristus, se na konci časů definitivně zjeví „ke spáse těm, kdo ho očekávají“ (Žid 9,28). Očekávání budoucnosti pro nás tedy nemusí být zdrojem strachu a úzkosti, ani kdyby nás potkaly sebetěžší okamžiky. Vždyť: „naše budoucnost je v Božích rukou!“ (srv. Žl 31,6).

Kristus na svět již přišel. Sdílel náš život a zvěstoval, že člověk může být zrozen k naplněnému životu bez konce. Smrtí na kříži a zmrtvých-vstáním nám k němu otevřel cestu. „On.

ačkoliv bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby“ (2 Kor 8,9).

Kristus přichází i do našich životů. Můžeme se s ním setkávat již nyní. Skrze víru, modlitbu, četbu Bible, život ve společenství církve a skrze svátosti. Můžeme od něj čerpat inspiraci a sílu pro náš život. V každém člověku mu navíc můžeme i sloužit (srv. Mt 25,40n). „Já jsem s vámi po všechny dny...“ (Mt 28,20).

 

 

 

 

 

 

 

Datum a obsah Vánoc
Co vlastně křesťané o Vánocích slaví
 

"Říká se, že Vánoce jsou původně pohanské svátky a církev si je jenom přivlastnila. Co je na tom pravdy?"

Toto tvrzení je opravdu dost časté, vyskytovalo se také ve většině ateistických příruček.
Důvod je celkem pochopitelný. Tomu, kdo nežije v křesťanské víře, téměř nebo zcela uniká, co vlastně křesťané o Vánocích slaví.
Stromeček, dávání dárků o určitém datu, případně speciální jídlo (u nás smažený kapr) jsou prvky, které najdeme i v pohanství. Jenže křesťan o Vánocích neslaví nic z toho (i když si stromeček ozdobí, dárky rozdá a kapra usmaží, případně se podívá, zda mu rozkvetla barborka), ale slaví dar narození Ježíše, pravého člověka a pravého Syna Božího, slaví tajemství vtělení. A to nemůže slavit ani pohan, ani třeba Svědek Jehovův, protože takto Ježíše Krista jedni ani druzí nechápou a nevyznávají.



Jak je určeno datum, kdy se vánoce slaví?
Jinou věcí je datum, kdy se vánoce slaví. Ač je Ježíš historickou postavou, přesné datum jeho narození nemůžeme zjistit.
Nicméně Ježíšovo narození, čili příchod Božího Syna na svět, se začalo slavit poměrně brzy, v prvé čtvrtině 4. století o tom máme už bezpečné zprávy. Na křesťanském východě se začalo s oslavou 6. ledna. To bylo datum jednoho pohanského svátku v Alexandrii: "Narození Božského eonu". Na křesťanském západě (v Římě) se slavilo 25. prosince a to bylo zase datum starého pohanského svátku "Narození věčného slunce".
Západ i východ se o tato data slavení navzájem "obohatil", v západní (latinské) církvi se pak obsahem svátku 25. prosince stalo výrazně slavení Ježíšova vtělení a 6. ledna jeho zjevení se lidem (Epifanie). Pozdě po řadu století překryla tento obsah svátku úcta ke svatým třem králům (počet tří byl odvozen od tří královských darů, kteří mágové Ježíšovi přinesli).
Shrnuto: obsah Vánoc je křesťanský, datum bylo zřejmě zvoleno jako "překrytí" pohanského svátku. Vánoční zvyky mají původ pohanský i křesťanský a pro pochopení křesťanského obsahu Vánoc nemají vcelku význam. Smyl Vánoc je vyjádřen v evangeliích (část Bible) a v liturgii (církevní obřady).

 

 

 

Vánoce znamenají setkání s láskou
S láskou Boží, která v dítěti Ježíši přišla na svět.
S láskou, která je nabízena celému lidstvu, která se ale ani jedinému člověku nevnucuje.
S láskou, která otevírá dveře víry, ale nemá žádné donucovací prostředky, kterými by zlé lidi donutila jednat dobře.
Ježíš se narodil také pro tebe
Ježíš se narodil také pro tebe - ať jsi kdokoliv.
Starý či mladý, šťastný nebo nešťastný, úspěšný nebo neúspěšný.
Narodil se pro tebe a k tobě chce také přijít.
Chce přijít, aby ti ukázal naději, která nezávisí na tvých schopnostech, výhrách či prohrách.
Chce přijít, aby ti otevřel cestu k bohatství, které není závislé na tvých úspěších, ani na míře inflace.
Chce přijít, aby ti ukázal že ti může být odpuštěno a že i ty můžeš dojít naplněného života...

 

Vánoční svátky nejsou dnes jen svátky klidu a pokoje, ale i dobou zběsilého nakupování dárků. Češi utratili před vánoci desítky miliard korun. Přestože se vánoce pro řadu lidí staly konzumním svátkem, stále ještě jsou takoví, kteří upřednostňují jejich jiný rozměr. Pro ty přichází do České republiky Betlémské světlo.
Hektický předvánoční shon kritizuje například biskup Václav Malý:
"Z předvánoční doby se stala jenom doba nákupů, shánění, velikého neklidu. Advent, doba přípravy na vánoce, se jakoby úplně vytratil. Místo třetí a čtvrtá neděle adventní dneska se říká stříbrná a zlatá a všechno to tedy směřuje jenom k takové rovnici zisk a co za to, místo aby to mělo obsah, jak se duchovně připravíme na to Světlo, které je nejenom mimo nás, ale také by mělo nějakým způsobem zaznít a zazářit v nás."
Pravý rozměr Vánoc může podpořit i přivezené Betlémské světlo. Co vlastně Betlémské světlo symbolizuje? O tom více Václav Malý:
"Symbolizuje především postavu Ježíše Krista, který se narodil v městě Betlémě. Ježíš Kristus je pro křesťany tou zásadní osobností, od níž odvíjí svůj vztah k Bohu, svůj pohled a své postoje vůči světu, vůči sobě navzájem i vůči druhým lidem. Ježíš je také na různých místech Písma svatého nazýván Světlem, tudíž o vánočních svátcích, kdy si připomínáme narození Ježíše Krista, je to v posledních letech spojeno také s tímto pěkným zvykem, že se z Betléma rozváží světlo do celého světa."
Myšlenka šířit Betlémské světlo vznikla v roce 1986 ve studiu hornorakouského ORF v Linci. V Česku se tento novodobý vánoční zvyk šíří od prosince 1989. První světlo přivezli do revolučního Československa čeští exiloví skauti z Rakouska.
Plamínek zažehnutý v místě narození Ježíše Krista a nazvaný Světlo přátelství putuje ve speciálním bezpečnostním obalu letecky z Izraele do Lince, odkud se předává do 25 zemí světa a také institucím, například Evropskému parlamentu nebo OSN. Do Česka přiváží Betlémské světlo spolu s junáky a skauty Český rozhlas.
O cestě Betlémského světla do Česka přináší podrobnosti René Zavoral z Českého rozhlasu: "Pracovníci budějovického rozhlasu byli v rakouském Linci. Tam světlo přebrali a dovezli ho autem v takové speciální a hodně chráněné dřevěné lucerničce, aby nedošlo k zhasnutí světla. Tak ho dopravili do Prahy a my jsme stejnou cestou pomocí aut přivezli světlo do katedrály svatého Víta."
Václav Malý dále říká: "Myslím si, že je to pěkný symbol a co je zajímavé, že na tento symbol slyší a vnímají ho nejen lidé, kteří jsou těsně spojeni s nějakou křesťanskou církví, ale víceméně i lidé, kteří jsou nevěřící nebo kteří stojí mimo křesťanské církve."

 

SMYSL VÁNOC…

Kdysi za jednoho mrazivého Štědrého večera seděl zamyšleně muž u krbu, ve kterém plápolal oheň, a přemítal o významu Vánoc. "Pro Boha nemá cenu, aby se stal člověkem," uvažoval. "Proč by všemohoucí Bůh měl trávit svůj drahocenný čas s někým jako jsme my? A i kdyby, proč by se chtěl narodit zrovna ve stáji? Ani nápad! Celá ta věc je nesmysl. Kdyby Bůh opravdu chtěl sestoupit na zem, určitě by si našel jiný způsob."
Náhle muže vyrušil z úvah divný zvuk přicházející zvenku. Přiskočil k oknu a opřel se o rám. Venku uviděl houf sněžných hus, které divoce mávaly křidly a zoufale se plácaly v hlubokém sněhu. Byly jako omámené a pomatené. Zřejmě z vyčerpání odpadly od většího hejna směřujícího do teplejších krajin.
Muži jich bylo líto, a tak se zachumlal do teplého oblečení a vyšel ven. Pokusil se zahnat roztřesené husy do teplé garáže, ale čím víc se snažil, tím víc ptáci zmatkovali. "Kdyby tak věděli, že je chci zachránit," pomyslel si muž. "Jak je mám přesvědčit, že to myslím pro jejich dobro?"
Tu ho napadlo: "Kdybych se aspoň na chvilku stal taky sněžnou husou a mohl s nimi mluvit jejich řečí, pak by mě pochopily."
V náhlém osvícení si vzpomněl, že je Štědrý večer, a široce se usmál. Vánoční příběh se mu už nezdál nesmyslný. V duchu si představil prostě vyhlížející dítě ležící v jeslích ve stáji v Betlémě. Už rozuměl vánoční záhadě: Bůh se stal jedním z nás, aby nám naší řečí mohl sdělit, že nás miluje, že nás miluje právě teď a že mu jde o  naše dobro.